Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jaroměř - po stopách mých předků

15. 5. 2010

Tento výlet jsme pojali jako vzpomínkový, po stopách máminých předků do Jaroměře, Dvora Králové a okolí. Je to krásný kraj a určitě se tam ještě vrátíme, protože jsme toho moc a moc nestihli.

Výlet jsme zahájili ve výtopně Jaroměř, kde je železniční muzeum, tady si na své přišel hlavně Petr, Tomáš si koupil turistickou známku a byl také spokojen a my s mámou jsme seděly na lavičce u mašin a pozorovaly cvrkot.

Pak jsme se podívali na dům v Alšově ulici v Jaroměři, který vystavěla má prababička Terezka se svým mužem Antonínem. Na domě je nápis "Můj dům - můj hrad". Prababička se vdávala velmi mladá za pradědečka, který byl o 17 let starší. Jeho brantrancem byl malíř Václav Špála. První dítě měla prababička v 17ti letech. Pradědeček pak působil jako legionář v Rusku. Naučil se tam hrát na balalajku a posílal babičce hrůzně fotky, jak bolševici mučili a popravovali své zajatce i civilní obyvatelstvo. Pamatuji se, jak jsem tyhle dobové pohlednice objevila jako dítě na půdě a měla jsem z toho noční můry.

Hrobka Forbesů, za kterou jsme objevili hrob jejich dětí, muselo to být strašné pochovat postupně tolik dětí, vubec si to nedokážu představit. Den poté jsme se dozvěděli, že v sobotu zemřela zrovna teta Červených, kteří jsou v hrobce pochováni také.

náměstí v Jaroměři

Pevnost Josefov u Jaroměře - zde si Tomáš vyhledal svůj poklad (kdo propadl geocatchingu, ví, o co jde) u nejtlustšího smrku v zemi pod kamenem. Jinak pevnostní město Josefov je opravdu překvapivé. Vojenské domky tvoří jednolitou městskou strukturu, bohužel je městečko téměř mrtvé a v domcích sídlí většinou cikáni a bezdomovci.

Ve Dvoře Králové v ulici Vrchlického naproti nemocnici jsme se zastavili v rodné myslívně matky, na poslední fotce vedle horních oken vpravo je ještě vidět kulka, kterou vypálili poslední Němci při odsunu po prababičce a matce, když se dívaly za nimi z okna. Hned za myslivnou byl v lese milník Sudet. Děda Míla měl na starosti okolní polesí a tak jsem vyhlížela mohutné smrky a přemýšlela, že je možné, že je to jeho práce. Dědův strýc byl malíř Jan Zrzavý.

Vodní přehrada Les království je prostě úchvatná, lesklé prejzové tašky svítily ve slunci, hladina se zelenala, z hloubky přehrady šla na mně závrať a dlouho jsem pozorovala tok Labe pod elektrárnou, jak víří a hučí, jakoby se zlobil, za pokoření, které mu svým zkrocením připravila přehrada a hodlal si to vynahradit. Zámek u přehrady je nepřístupný, což dává nevybíravým způsobem najevo majitelka. Byli jsme svědky, jak odporně vřeštěla na jakési turisty z okna, že tam nemají co dělat, jestli neumějí číst. Až je z toho smutno. Co by dokázaly jiné, podnikavější národy z takovouhle lokalitou a památkou. V přehradě se nelze ani koupat, prý ochranné vodní pásmo. Ovšem na výběžku lesa jsou vidět turistické stany a potkali jsme mokrého psa, tak buď na to lidé kašlou nebo za rohem se koupat již smí. Nad bunkrem v lese Tomáš hledal poklad, ale nenašel. Možná tam už ani není.

Na kopci je Zvičina je sjezdovka, překrásný panoramatický výhled do kraje na Krkonoše, telekomunikační věže a hlavně Raisova bouda s rozhlednou nahoře, kde skvěle vaří. Je zde také letiště pro vyhlídkové lety. Bohužel mi došly baterky ve foťáku, takžě už nebylo možno vyfotit kostelík, kde se konají svatby (za ním je další poklad) a hlavně překrásné rozhledy z hory.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA