Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čipování psů a útulky

29. 5. 2007

   

Mnoho lidí si láme hlavu, jak řešit zvyšující se počet psů v útulcích, který by byl v rámci legislativy realizovatelný a jak zlepšit dohledatelnost ztracených a nalezených zvířat s jejich majiteli.  Domníváte-li se, že pro to postačí povinné čipování zvířat, vyvedu vás z omylu. V útulcích se vyskytují často načipovaná zvířata, kterým se nepodaří dohledat majitele, čip není zadán v registru, majitel není nikde zaregistrován a někde stále ještě nemají ani čtečku čipů. Jak pozměnit a doplnit zákony? Radikalistické řeči o tom, že by se měli majitelé či psi utratit ap., to jistě chápete, že možná uleví autorovi takového výkřiku, ale nic neřeší. Řešení jsou různá - kastrační programy, povinné čipování, pokuty a jiné.


 

Domnívám se, že by situaci pomohlo řešit z několika stran: Jestliže je již čipování a tetování ve většině měst  povinné, pokud by se zavedlo  čipování či tetování všech psů po narození, chovatel nebo množitel by musel dávat nebo prodávat již načipovaná zvířata, a to pochopitelně včetně kříženců. Pokud je možné mít ze zákona povinnost naočkovat psa proti vzteklině, věřím, že není problém ani s čipem.

Pokud by se sjednotilo několik registrů do jednoho, například
Národní registr, kde by po čipováni zadával podle ověřeného údaje z občanského průkazu automaticky čipující veterinář příslušné údaje o majteli či množiteli čipovaného zvířete. Takto je situace vyřešena například na Slovensku, registr je tam jeden a údaje o majiteli vkládá povinně veterinář.

Čipy by měly být sjednoceny tak, aby v sobě obsahovaly všechny automatickou registraci i kód pro mezinárodní předvolbu. V součastnosti to totiž vypadá tak, že zvíře se načipuje a je na majiteli, aby se přihlásil do Národniho registru sám (kdo nemá zájem, pochopitelně to neudělá a čip je pak nanic, protože není znám jeho majitel). V momentě, kdy majitelé jiných čipů kromě čipu Datamars objeví, že v Národním registru musí po očipování platit za registraci ještě 170 Kč dodatečně složenkou, mnoho z nich se cítí podvedeno a neudělá to. Kromě toho čipy, které nezačínají předvolitelným číslem 203, jsou v mezinárodním prostředí nedohledatelné, 203 je kód ČR, proto by bylo potřeba sjednotit podmínky pro tyto čipy tak, aby mezinárodní kód i registraci v registru veterinářem (nikoliv majitelem) obsahovaly, neboť jinak je to čipování pouze velký byznys. 

Pro informaci: za načipovani zaplatíte kolem 600 - 800 Kč, na Slovensku přes 1000 Sk. Národni registr udává cifru 117 Kč - viz  zde.  V Německu je akční cena čipu kolem 3 euro a já marně přemýšlím, kde se cestou navýší poplatek, šplhající k 600-800 Kč.

Hlášení o ztrátě a úmrtí buď telefonicky nebo internetově by měl do určitého počtu dní povinnost učinit majitel zvířete (a nejlépe i s fotkou zvířete) a Národní registr by byl zase povinen jí zveřejnit do 2 hodin na svých stránkách, aby mohla pomoci při hledání zvířete veřejnost (vzhledem k tomu, že mají nepřetržitou službu i internetové stránky, nevidím v tom problém). Tím by se konečně sjednotilo místo, kde budou všechny ztráty a nálezy a nebude potřeba vlajících papírků s fotkou po parku nebo desítky rubrik ztrát a nálezů, kde jsou ztracená a nalezená zvířata rozcouraná a prakticky nedohledatelná.

Velmi by pomohly systémové změny pro provoz útulků tak, aby se útulky otevřely veřejnosti, a tím i přirozené kontrole. Jsou útulky, které spolupracují s veřejností a není to problém - dobrovolníci mohou zvířata venčit, ošetřovat a fungují i kynologické kroužky (Děčín), útulky pořádají osvětovou činnost ve školách a školkách a seznamují děti s tím, jak se chovat ke psovi  nebo ještě lépe spolupracují i s ústavy pro mentálně postižené a s obcí při zaměstnávání nezaměstnaných (Kutná Hora), kdy zvířata slouží zároveň pro pracovní terapii klientů těchto ústavů a mají nepochybně i léčebný dopad na klienty ústavů.

Jestliže v některých útulcích jde venčit zvířata a našly se cesty i k práci s dětmi, zdá se mi jako alibismus argumentace některých útulků, že venčení zvířat je jejich týraním, protože pak, když se vrátí do klece, jsou zvířata smutná. Při pravidelném venčení by si zvíře jistě zvyklo, pokud ho někdo vyndá z klece jen jednou za rok, je to jistě jiné. Útulky by měly mít přímo povinnost venčit zvířata, a pokud argumentují tím, že na to není síla, neměly by si tedy tolik zvířat brát do péče, když nezvládají potřebu pohybu svěřenců.  


 

Tím by byly samy tlačeny ke spolupráci s dobrovolníky a nestávalo by se, že odmítají i studenty veterinární fakulty, kteří mají zájem zvíře venčit. Zabránilo by se i takovým případům, kdy by útulek pouze pobíral platby od obcí za psy, kterým by pak nebyl schopen nebo ochoten dát odpovídající péči a v zájmu utajení vnitřních poměrů by psi neměli žádnou šanci na nalezení nového domova. Další problém je strach z úrazu venčitele. Pokud podepíše venčitel zodpovědnost za svěřené zvíře a to, že ho venčí na vlastní nebezpečí, tak, jako se to dělá běžně v některých útulcích spolupracujících s veřejností, případně by venčitel zvíře venčil s košíkem, nemělo by být ani toto překážkou. Pokud útulky venčit lidmi nechtějí, měly by mít používané výběhy, kde by se každé zvíře mělo možnost alespoň hodinu denně proběhnout, aby u nich nedocházelo ke kotcovému syndromu. Je smutné vidět u útulků výběhy s vysokou, nezdupanou trávou, kam se nikdo neobtěžuje vypustit za celý rok žádného psa nebo slouží pouze jako výběh pro osobní psy majitelky útulku.

Město by pobídkovými programy mělo podporovat činnost útulku a jeho aktivity, na městských stránkách zveřejnovat informace o útulku a propojení na jeho stránky, mělo by vyčlenit fond pro aktivity útulku, jako je např. Voříškiáda, Útulekfest, Dny otevřených dveří ap.

Mělo by dojít ke změně označení zvířete v zákoně jako věci a zpřísnit trestní sazby za týrání zvířat a umožnění zákazu chovu lidem, kteří byli odsouzeni pro týrání. Pokud majitelé týraných zvířat a provozovatelé nehumánních zařízení dostávají jen směšné finanční částky, podmínečné tresty nebo ani to ne, je to opravdu výsměch a ne trest, který pachatele takového činu odradí. Pokud jsou kontroly veterinární správy provozovány tak, že musi předem nahlásit, kdy přijdou, postrádá kontrola smysl, protože v tu dobu je přivítá vzorně uklizeno, případně jim nikdo neotevře.


 

Několik let se věnuji problematice útulkových psů a mohu konstatovat, že mezi útulky jsou propastné rozdíly a vždy je to v lidech, kteří útulek vedou a v něm pracují. V některých jsou opravdoví profesionálové, kteří umějí jednat jak s lidmi, tak se zvířaty a opravdu jim záleží na tom, aby se zvíře mělo dobře a dostalo novou šanci. Byla bych moc ráda, aby tomu tak bylo všude a zvířata v útulcích ubývala.
 
 

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA