Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeden den v útulku

31. 8. 2009
Přijíždím do útulku, abych jako dobrovolník nafotila nové přírůstky a dala je na web a tak se psům zvýšila šance na umístění. Je časné ráno, šikmé slunce vysílá paprsky do zšeřelých kotců a jejich obyvatelé vylézají z bud, aby nás přivítali. Někteří se třesou ranním chladem, jiní kňučí u mříží a hypnotizují mne očima, většina štěká a rozčileně pobíhá po kotci. Vytahuji prvního psa ven na focení. S tmavou fotkou umazaného křížence za mřížemi nemá šanci, lidé chtějí zdravé a čisté psy, nejvíc jim pomůže fotka, na které jsou celí pěkně vidět a sluší jim to tam. Otírám psa hadrem a šlechtím kartáčem.

Pes je rozčilením bez sebe, že se dostal z klece. Doufá, že tím to pro něj zde skončilo a táhne pryč z útulku s mohutným sípěním takovou silou, že za ním vlaji jak mastný papír v průjezdě. Už jsem se poučila, fotit ho digitálem v tuto chvíli nemá smysl, protože digitál zaměří, pak chvíli přemýšlí a teprve cvakne. Pes je již dávno někde jinde a na snímku je tak maximálně kus ocásku, někdy ani to ne. Musím ho napřed vyvenčit, aby se uklidnil, vyprázdnil a pak se teprve může fotit. Teď se na zlomek vteřiny zastavil u šípkového keře tak, že nemusím fotit proti slunci, srst se mu leskne, je nádherný, mlaskám, aby otočil hlavu. Lidé mu musí vidět do očí, aby s ním navázali spojení. Obvykle pohledu na psa věnují ani ne vteřinu, musí je proto dostat pohledem, dává hlavu na stranu, výborně, to je ono, cvak a jdu pro dalšího.


Do útulku mezitím přijíždí dodávka, ze které vytahují mohutného křížence husky, který skáče jako pominutý. Jako štěně si tuhle fenu vzala stařenka, která ji po třech letech přestala zvládat a vrací ji, protože odchází do domova důchodců. Co bude s divokým, nevycválaným psem, to se bojím pomyslet. Vyvádí v kotci jako pominutý.

Odjíždí útulkové auto k odchytu psa na silnici. Kéž by byli úspěšní a přijeli včas a odchyt se podařil dřív, než ho někdo přejede nebo ho odstřelí v nedalekých lesích myslivci.

Cestou s dalším psem na focení potkávám plačící děvče se špinavým bílým křížencem. Rukou si roztírá po ušmudlané tváři slzy jako hrachy. Maminka ji poslala dát psa do útulku, děvče pláče tak moc, až mi to trhá srdce, ach jo, co je to za mámu, že tohle může udělat svému dítěti?

Robustní kříženec basseta Toník, kterého mám na vodítku, využil mé chvilkové nepozornosti a zkušeně se snaží vyvléci z obojku, má v tom značnou praxi, asi bral lekce u Kájínka. Jeho krátké nohy a buřtíkovité tělo však nestačily tak rychle prchnout, tak se ho opět zmocňuji a navlékám mu obojek. Svěsil hlavu, ví, že prohrál, udělám cvak cvak foťákem a jde se zpět.

Ošetřovatelé do kotců vypouštějí právě odchycenou smečku kříženců, která se hromadně odebírala starému pánovi, který (podle svých vlastních slov) pejsky neskonale miloval a nechával je žít přírodně. Namnožil si psy, o které se moc nestaral, až mu obří smečka přerostla přes hlavu. Choval je zavřené ve chlívku, jsou světloplaší, vyděšení, s člověkem nemají téměř žádné zkušenosti, okamžitě si v kotci počnou hrabat nory nebo zalézají do bud. Snad alespoň některý bude mít štěstí na hodného nového majitele, kterého čeká ovšem obrovský kus práce se psem. Plachost se sice dá částečně upravit, ale nikdy to nebudou domácí socializovaní mazlíčci jako ostatní.

V kanceláři zvoní telefon, lidé shánějí štěňátko joršíra, zda ho tam někdo neodložil. Pokud možno s papíry původu. To by prý rádi zachránili. To věřím. :) V dalším hovoru si lidé, kteří zdědili domek i se psem po zemřelé příbuzné zjišťují, za jakých podmínek by psa mohli dát do útulku. Domek se hodí, pes už nikoliv. Chtějí zvíře předat před útulkem, neboť jsou prý tak útlocitní, že by pohled na trápící se pejsky vevnitř špatně snášeli. Dostávám vztek, proto raději odcházím fotit dalšího psa. Je nápadně tichý, ale o to mazlivější a kontaktnější. Krásný kříženec kokra. Ošetřovatel mi prozradil, že je hluchý. Na tom si dám obzvlášť záležet, aby mu to slušelo, pro něj se hned tak někdo nepohrne.


Přijíždí bílý pickup, vystupuje muž snědé pleti a těkavého pohledu a vleče na mohutném laně velkého křížence. Prý byl na rybách a psa tam našel přivázaného. Rozčileně se ke mně otáčí a hlas mu sálá pohoršením: "To jsou lidi, pani, co? Že tohle mohou udělat psovi!?" Je velmi přesvědčivý. V útulku pokývou hlavou, vědí, že pes je jeho, dají mu podepsat, že to, co pravil, je pravda pravdoucí a pes není jeho a upozorňují ho na to, aby si to dobře přečetl. On ještě neví, že na základě tohoto papíru po důkazním šetření, kdy nebude problémem prokázat, že je to jeho zvíře, se mu náklady za psa dají k úhradě a podepisuje. Když to později zjistí, jeho drzost a bezstarostnost je stejná - byl pouze nachytán, bere to jako hru, žádná omluva, žádný stud. Psa odváží zpět své matce.

Z kotců vyvádím další a další psy a marně čekám, že někdo přijde, aby si taky nějaké zvíře odvedl. Snad příště. Odjíždím k domovu, kde mi začne další směna, čištění desítek fotek, přidávání na web a do inzerátů. Nestěžuji si, dělám to ráda, alespoň takto jim mohu pomoci, nemůžu si je všechny vzít domů, náš byt je nechtěnými domácími mazlíčky již naplněn. Snad aspoň někteří takto najdou své domovy. Místo nich však dorazí dvakrát tolik jiných, je to nikdy nekončící práce, jako přelévání moře lžící vody, ale také radost, že alespoň něco má smysl. Ne vždy jsou řešením pouze peníze.
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA